Proč je v Číně Falun Gong pronásledovaný?

„Proč čínská komunistická strana (ČKS) zakázala Falun Gong?“ „Proč čínská vláda považuje Falun Gong za hrozbu?“ Když lidé slyší o tom, co se v Číně děje, často si pokládají právě tyto otázky.

Ta nejzákladnější odpověď je, že žádné dostatečné vysvětlení neexistuje. Když se režim jako je ten v komunistické Číně rozhodne spustit likvidační kampaň proti vlastním občanům (kteří se „provinili“ praktikováním poklidné meditace a jiným pohledem na svět), lze vůbec pochopit, co k takto iracionálnímu a zničujícímu rozhodnutí vedlo?

Přesto existuje několik vzájemně propojených faktorů a hybných sil, které by mohly k této tragické perzekuci v Číně dát impulz (ale nikoli ji jakkoli ospravedlnit):

Obliba Falun Gongu vzrostla příliš rychle

Falun Gong se začal poprvé veřejně vyučovat v roce 1992. Během následujících sedmi let, kdy v Číně vrcholil zájem o qigong a meditaci, si mezi Číňany získal více než 70 milionů stoupenců (odhad čínské vlády). Jak uvádí zpráva U. S. News and World Report z roku 1999, Falun Gong se stal „největší dobrovolnou organizací v Číně, větší než komunistická strana“ (s tehdejšími asi 64 miliony členů). Strana se cítila tímto rapidním nárůstem popularity zastrašena a obávala se, že pro ni Falun Gong představuje konkurenci. Jedna z prvních známek těchto obav se objevila v roce 1996, kdy došlo k zákazu knih Falun Gongu téměř okamžitě poté, co se zařadily mezi nejprodávanější tituly v pevninské Číně.

Falun Gong byl na vkus komunistické strany až moc nezávislý

Komunistická strana viděla v nezávislosti Falun Gongu nebezpečný precedent, přestože jeho aktivity jsou apolitické a navíc prospěšné čínským občanům.

Jistí vůdci komunistické strany viděli nezávislost Falun Gongu jako hrozbu. Tato nezávislost se projevovala ve schopnosti praktikujících, kteří se vyskytovali po celé Číně a napříč všemi společenskými vrstvami, komunikovat mezi sebou navzájem a organizovat vlastní aktivity (včetně společných meditací s desítkami tisíc účastníků). Totalitní strana, která dodnes pevně ovládá média, soudy, vzdělávací systém a náboženské instituce, viděla v samostatnosti Falun Gongu a jeho schopnosti koordinovat společné aktivity nebezpečný precedent. Nutno dodat, že Falun Gong nemá hierarchii, registrované členství, nevede finanční konta, nevybírá členské poplatky, vyučuje se vždy bezplatně a je ze své podstaty apolitický. Cílem praktikujícího je být v souladu se základní charakteristikou vesmíru – principy Zhen Shan Ren (Pravdivost, Soucit, Snášenlivost) – nikoli aktivně ovlivňovat politickou situaci nebo státní zřízení; díky praktikování se však mimoděk může stát lepším a platnějším členem společnosti.

ČKS si však nepřeje, aby lidé samostatně uvažovali nebo dělali rozhodnutí o tom, co je a co není správné, na základě vyšších principů místo diktátu strany. Také proto učinila za posledních šedesát let vše, co bylo v jejích silách, aby pronásledovala, odstavila a podkopala náboženskou víru, čínské tradice a potenciálně demokratické instituce jako například nezávislé soudy (analýza).

Skutečnost, že mezi praktikujícími Falun Gongu bylo mnoho oddaných členů ČKS, stranu neuklidnila, právě naopak. Rozpoutala v ní obavy, že Falun Gong je její konkurence. Jedno z prvních nařčení Falun Gongu výslovně uvádělo, že „Falun Gong soupeří se stranou o přízeň mas.“

Falun Gong hlásá hodnoty diametrálně odlišné od hodnot strany

Navzdory faktu, že se Čína v posledních desetiletích obrací k tržní ekonomice, ateisticky založená komunistická strana se stále oficiálně drží marxistické ideologie (i přesto, že v ni skutečně věří jen málokterý funkcionář). Někteří straničtí funkcionáři považovali Falun Gong – kvůli jeho víře v existenci Buddhů, Taů a bohů a přesvědčení, že každý může dosáhnout nebeské říše tím, že bude zušlechťovat své srdce – za něco, co je v rozporu se stranickou ideologií.

Ve skutečnosti ten takzvaný princip pravdivosti, soucitu a snášenlivosti, který Li Hongzhi [zakladatel Falun Gongu] hlásá, nemá nic společného se socialistickým etickým a kulturním pokrokem, jehož se snažíme docílit.

Jiní se zase obávali, že morální kodex Falun Gongu podkopává leninistické taktiky strany pro kontrolu společnosti. Tam, kde stranická média veřejnost podvádějí, Falun Gong klade důraz na pravdivost, tam, kde strana vyzývá k třídnímu boji, Falun Gong pobízí k laskavosti, a tam, kde strana používá násilných prostředků k vynucení své vůle, Falun Gong učí nenásilí a toleranci. Oficiální tisková agentura ČKS Xinhua (Sin-chua, také Nová Čína) tuto nepříjemnou realitu v roce 1999 paradoxně uznala (viz citaci v rámečku).

Falun Gong byl tedy zařazen na seznam vyznání, jež ČKS pronásleduje. Od roku 1949 jsou v Číně pronásledována veškerá náboženství, všechna jsou také nucena podrobovat se opakovaným zásahům strany do svých vnitřních záležitostí. Rozdíl spočívá v míře pronásledování, počtu perzekvovaných lidí a množství úsilí, které strana do pronásledování dané skupiny v různých obdobích dává.

Jiang Zeminova osobní nevraživost a snaha využít teroru k upevnění vlastního postavení

Jiang Zeminovo rozhodnutí spustit kampaň proti Falun Gongu se zprvu setkalo s pramalou podporou ostatních předních vůdců strany. Tehdejší premiér Zhu Rongji (Ču Žung-ťi) zaujal k Falun Gongu smířlivý postoj a několik důkazů nasvědčuje tomu, že ani následující vůdce ČKS, Hu Jintao (Chu Ťin-tchao), Falun Gong jako problém neviděl (viz zprávu CNN).

Avšak s hrstkou svých následovníků vedených Luo Ganem (Luo Kanem) byl Jiang schopen diktovat tvrdý postoj vůči Falun Gong tím, že vykresloval skupinu jako ohrožení strany a „zlé náboženství“ (analýza), vytvořil Úřad 6-10 a prosadil legislativu, která se zpětnou platností ospravedlňovala zákaz Falun Gongu (viz zprávu Human Rights Watch).

Proč by Jiang něco takového dělal? Ze dvou důvodů. Zaprvé, i když se to může jevit malicherným, vyprávění novinářů a lidí uvnitř strany naznačují, že Jiang na oblíbenost Falun Gongu nesmírně žárlil a viděl ho jako překážku, která mu znemožní zapsat se do dějin jako třetí nejvýznamnější vůdce Čínské lidové republiky (po Mao Ce-tungovi a Teng Siao-pchingovi).

Zadruhé, politický analytik Willy Lam a další tvrdí, že Jiang spatřil příležitost: útok na Falun Gong a vytvoření kampaně v maoistickém stylu mohl z pozice generálního tajemníka strany využít k „upevnění věrnosti vůči své osobě“ a k politickému manévrování ve svůj prospěch (viz zprávu CNN).

Proč kampaň pokračuje i po Jiangově odchodu do důchodu? Ačkoliv předal v letech 2002–2003 moc Hu Jintaovi, zařídil, aby příslušníci jeho politické frakce zůstali na vrcholných pozicích v politbyru a v bezpečnostním aparátu strany. Tito lidé, jako například předseda politicko-právního výboru, Zhou Yongkang (Čou Jung-kchang), kampaň udržovali a dokonce zintenzivňovali. Zprávy z Číny nicméně svědčí o probíhajícím mocenském boji mezi Jiangovou frakcí a frakcí Hu Jintaa, respektive nynějšího vůdce strany Xi Jinpinga (Si Ťin-pchinga).

Opakované útoky režimu na různé skupiny

Jak ilustruje kniha Devět komentářů ke komunistické straně, ČKS za svých víc než šedesát let u moci spouštěla jednu účelovou kampaň za druhou ve snaze „vypořádat se“ s různými skupinami. Devět komentářů vysvětluje, jak strana opakovaně aplikovala pravidlo 95:5 – útočí se pouze na malou skupinu nepřátel. Těm „dobrým“ 95 procentům se nic nestane, pokud se jasně distancují od „špatných“ pěti procent. Tím se dosáhne rychlého odcizení cílené skupiny. Téměř každý Číňan zažil, jak se někdo kolem něj stal obětí tyranie ČKS, a tak není divu, že přátelé, kolegové, spolužáci, a dokonce i rodinní příslušníci se rychle snaží identifikovat s „dobrou většinou“ ve strachu, že by se i oni mohli stát terčem perzekuce.

Trik spočívá v tom, že pět procent ze „špatné skupiny“ se neustále obměňuje – nejdříve to byli statkáři, bohatí lidé a jejich rodiny, pak „kontrarevolucionáři“, intelektuálové, lidé s konexemi v zahraničí, samotní komunističtí kádři, věřící, demokratičtí aktivisté a tak dále… dnes je to Falun Gong. Přestože je pravda, že tyto kampaně se už zdaleka nevyskytují tak často jako za Mao Ce-tunga, pronásledování Falun Gongu od roku 1999 se svým širokým využitím propagandy, zinscenovanými procesy, převýchovou a vězeňskými lágry je politováníhodným návratem do maoistické éry.

Dále je v rámci objektivity uvedeno několik vysvětlení, která někdy uvádějí západní média, ovšem při bližším zkoumání se nezdají realistická:

Falun Gong jako hrozba pro společnost?

Pro čínské funkcionáře na ministerstvu zahraničních věcích, na velvyslanectvích a konzulátech, stejně jako pro čínské novináře a akademiky, kteří se řídí stranickou linií, je vysvětlení prosté: Falun Gong je zakázán, protože představuje hrozbu pro společnost, a každá racionální vláda by udělala to samé.

To, že ČKS je ve skutečnosti jedinou vládou na světě, která Falun Gong zakázala, zatímco se tato kultivační metoda svobodně praktikuje ve více než 70 zemích, vůbec neberou v potaz. Rovněž strana nedokáže vysvětlit, jak je možné, že na kulturně spřízněném Tchaj-wanu, vzdáleném jen nějakých 160 kilometrů od čínské pevniny, se věnují Falun Gongu desítky, ne-li stovky tisíc lidí, aniž by je vláda či média považovaly za hrozbu. Situace na Tchaj-wanu je pravým opakem – politici Falun Gong chválí, studenti za něj dostávají extra kredity a je vyučován ve věznicích jako součást rehabilitačního programu (zpráva).

Sněmovna reprezentantů vyzývá vládu Čínské lidové republiky, aby okamžitě zastavila kampaň pronásledování [Falun Gongu]… a okamžitě propustila praktikující Falun Gongu, kteří jsou zadržováni jen kvůli své víře.

Podobně široká škála mezinárodních subjektů, včetně zvláštních zpravodajů OSN, lidskoprávních organizací a demokratických vlád, opakovaně nazývá kampaň proti Falun Gongu neodůvodněnou náboženskou perzekucí (a ne legitimní politikou vlády, jež má společnost zbavit takzvaného negativního vlivu).

Variace na vysvětlení s hrozbou, běžně uváděná ve sdělovacích prostředcích, s tvrzením, že Falun Gong byl zakázán jako „zlá sekta“, je také nepravdivá. Komunističtí vůdci se Falun Gong pokusili označit za „zlou sektu“ až tři měsíce po začátku pronásledování. Šlo zcela zjevně o politický krok, ne o výsledek nějaké analýzy nebo nezávislého vyšetřování. Čínská veřejnost v té době s těžkým údělem Falun Gongu soucítila a rostla i mezinárodní kritika padající na hlavu strany za její stíhání Falun Gongu. Ťiang Ce-min použil nálepku „sekta“, aby z obětí učinil pachatele, vymýtil veřejnou sympatii s Falun Gongem a zpětně ospravedlnil zatýkání desítek tisíc nevinných občanů. Ve skutečnosti, jak poznamenává Amnesty International, samotný výraz „sekta“ je zmanipulovaným překladem slova používaného v čínštině (analýza).

Falun Gong nenaplňuje význam slova sekta v žádném smyslu: není odštěpením či směrem již existujícího náboženství, nehromadí majetek, nezpoplatňuje ani neeviduje členství, neprovádí náboženské rituály či uctívání a nehlásá žádné společensky škodlivé doktríny. Naopak, praktikující Falun Gongu by se měli řídit vysokým morálním standardem, vyhýbat se násilí, klást důraz na běh přirozenosti, neusilovat o osobní prospěch a řešit konflikty pomocí introspekce.

25. duben 1999: shromáždění vedoucí k zákazu

Někteří prohlašují, že Falun Gong byl zakázán, protože udělal „velkou chybu“ a uspořádal 25. dubna 1999 demonstraci přímo naproti sídlu stranických vůdců v Zhongnanhai (Čung-nan-chaj) v Pekingu.

Není pochyb o tom, že shromáždění z 25. dubna, ve skutečnosti směřované na Státní úřad pro odvolání, a ne na sousedící komplex v Zhongnanhai, hrálo klíčovou roli. Přinejmenším vytyčuje okamžik, kdy do hry vstoupil Jiang Zemin, aby oficiálně vedl kampaň proti Falun Gongu.

Shromáždění nejenže bylo dle čínské ústavy naprosto legální, především bylo reakcí na předchozí formy pronásledování. Odehrálo se tři roky poté, co došlo k zákazu publikace knih Falun Gongu, po dvou letech účelové kritiky ze strany státních médií a obtěžování ze strany agentů tajné bezpečnosti, a hlavně bylo spontánní reakcí na zatčení a zbití praktikujících v nedalekém Tianjinu (analýza).

Kdyby v té době k žádnému pronásledování nedocházelo, proč by se 10 000 lidí obtěžovalo žádat vládu o zastavení perzekuce?

Obava stranických vůdců z dalšího náboženského povstání

Podle tohoto vysvětlení, které často slýcháme z úst sinologů různých západních univerzit, viděli straničtí vůdci ve Falun Gongu obdobu náboženských hnutí z minulosti, která se zvrtla v násilná povstání a svrhla vládnoucí dynastie. Příkladem mohou být Žluté turbany z dynastie Han (Chan), různé sekty Bílého lotosu a povstání tchaj-pchingů a boxerů za dynastie Qing (Čching). Takovéto srovnání je však velmi omezené. Na rozdíl od těchto skupin se Falun Gong nezajímá o získání politické moci a naprosto odmítá násilí.

I kdyby se snad kdysi někdo obával, že se Falun Gong uchýlí k násilí a bude připomínat zmiňovaná povstání z minulosti, jeho naprosto nenásilná reakce na perzekuci od prvního dne až dodnes již dávno takovéto obavy musela rozptýlit.

A konečně, Falun Gong se postavil do opozice ke komunistické straně až po letech pronásledování. Texty zakladatele Falun Gongu, pana Li Hongzhi, a názory vyjádřené praktikujícími Falun Gongu v Číně a zahraničí jasně ukazují, že Falun Gong nemá žádný zájem převzít politickou moc v Číně.

Aktivity Falun Gongu mají dva hlavní cíle – informovat lidi ve světě pravdivě o Falun Gongu a o jeho nespravedlivém pronásledování Komunistickou stranou Číny, a pomoci toto pronásledování ukončit. Pravdivé informace jistě lidem ve světě pomohou, aby se nestali pouhými mlčícími svědky nebo dokonce spolupachateli zločinů proti lidskosti, které probíhají v dnešní Číně.