Výpověď Meiling Zhao

Jmenuji se Meiling Zhao a pocházím z provincie Šan-tung v Číně. Falun Gongu jsem se začala věnovat v roce 1996. Do Německa jsem se přestěhovala roku 2015. Protože jsem trvala na své víře v principy Falun Gongu, byla jsem celkem desetkrát uvězněna potom, co komunistická strana začala tuto praxi v roce 1999 perzekuovat– zpřeházeli mi celý dům, poslali mě na nucené práce, do vězení, dali mi pokutu a moji rodinu zastrašovali a vyhrožovali jim.

V roce 2001 mě poprvé nezákonně zavřeli do pracovního lágru. Na tři roky. Prošla jsem si metodou tzv. nuceného krmení. Vězeňský lékař mi prostrčil trubičku nosem do plic. Upadla jsem do komatu. Později jsem vykašlávala velké množství krve a trpěla tuberkulózou. Skoro jsem tehdy zemřela.

27. září 2005 k nám domů přišli tři policisté v civilu a opět mne zatkli. Poslali mne do ženského pracovního tábora provincie Šan-tung na tři roky.

Policisté mě nutili, abych se vzdala praktikování Falun Gongu. Drželi mě nepřetržitě víc jak deset dnů v malé koupelně. Celé dny a noci jsem musela stát v rohu, neměla jsem dovoleno spát, umýt se, ani si jít ulevit. Byla jsem tak ospalá, že jsem se občas zhroutila k zemi. Močila jsem a vyprazdňovala se do igelitek, bylo to velice potupné. Tomuto pronásledování jsem se bránila zahájením hladovky. Když se o tom stráž dozvěděla, týrání se ještě zhoršilo. Pruhem látky mi svázali paže k sobě a potom mne zavěsili do vzduchu. Celé tělo mi také pevně obmotali pruhem látky. Tělo mi oteklo a těžko se mi dýchalo. Když si dozorci všimli, že mi rty a obličej zfialověly, spustili mne dolů.

Později přinesli stůl a tím mě zablokovali v rohu. Šest dozorců mne potom opět násilně krmilo. Drželi mi nohy a ruce, uchopili mě za vlasy a vyvrátili hlavu dozadu. Vězeňský lékař mi pak nosem natlačil plastovou hadičku až do žaludku.

Nedokázala jsem se jim ubránit. Pak mi dali želízka a těmi mě zamkli v malé koupelně ke kovovému oknu. Byla jsem jako „ukřižovaná“, jako Ježíš, jen s tím rozdílem, že jedna ruka byla výš než ta druhá. Nemohla jsem ani vzpříma stát ani dřepět. To trvalo tři dny. Pak z trubičky, kterou jsem měla zavedenu nosem do žaludku, začala vytékat krev. Dozorci mi pak trubičku vytáhli a odemkli želízka.

Na zápěstí mám dodnes jizvy. Odvedli mě zase do rohu, kde mě zapříčili stolem. Vyhrožovali, že mne tam nechají stát, dokud nezačnu jíst. Během třinácti dnů a třinácti nocí mě každé tři dny násilím krmili. Jednou o půlnoci jsem se dokonce svalila na zem, i se stolem. Hlavu, nos, i tělo jsem měla celé černé a fialové, nohy mi natekly jako dýně. Bylo pro mě těžké si na tureckém záchodě dřepnout i jen do poloviny. Nohy mě odmítaly nosit, byly celé černé a fialové a připadalo mi, jako by mi někdo vrtal vrtačkou do páteře.

Doktor prohlásil, že mám kapilární krvácení. Poslali mě do vojenské nemocnice, kde mi doktor pověděl, že je třeba udělat amputaci. To jsem odmítla. Za čas mě vzali zpátky do pracovního lágru, kde mě zavřeli na samotku.

Za tři roky a sedm dnů mě z převýchovného tábora propustili – třesoucí, vyzáblou, a s bílými vlasy.